Tattoo a Středověká Evropa: Zapomenuté tradice a návrat ztraceného umění

Ve středověké Evropě mělo tetování velmi odlišný význam než v jiných částech světa. Zatímco v některých kulturách bylo spojováno s duchovností a rituály, ve středověké Evropě bylo tetování často stigmatizováno. Nejčastěji jej nosili kriminální živly, otroci nebo náboženští poutníci jako znamení pokání nebo trestu. Právě náboženští poutníci si nechávali tetovat kříže či náboženské symboly, které symbolizovaly jejich víru nebo cestu.

Tetování jako stigma

Ve středověké Evropě se tetování dostalo do negativního kontextu. Místo toho, aby symbolizovalo odvahu nebo duchovní spojení jako v jiných částech světa (například u válečníků či šamanů v Polynésii nebo domorodých kulturách Ameriky), bylo v Evropě používáno především k označování kriminálníků, otroků nebo společensky vyvržených jedinců. Tento akt tetování jako formy trestu měl za úkol společensky stigmatizovat a trvale znehodnotit život jednotlivce, podobně jako vypalování cejchů na kůži.

Tetování bylo považováno za formu trestu či ponížení a znamenalo, že člověk byl označen jako zločinec, kacíř nebo jiný druh vyvrhele. Například cechování kriminálníků, kteří byli souzeni za závažné zločiny, bylo používáno k jejich trvalému označení ve společnosti. Tetování v tomto kontextu získalo negativní konotace a v mnoha evropských oblastech bylo vnímáno jako symbol hanby. Na rozdíl od tetování u válečníků nebo kmenových vůdců v jiných kulturách, kde mělo hluboký duchovní nebo společenský význam, evropská praxe se soustředila na ponížení a izolaci nositele.

Tetování náboženských poutníků: Zbožnost místo hanby

Na druhé straně se ve středověké Evropě objevovalo tetování i v náboženském kontextu, zejména mezi poutníky, kteří se vydávali na svaté cesty, jako například do Jeruzaléma. Tito náboženští poutníci si často nechávali tetovat kříže, obrazy svatých nebo další náboženské symboly, aby symbolizovali svou oddanost a víru.

Jedním z nejznámějších příkladů je praxe náboženského tetování v Jeruzalémě, kde si poutníci nechávali vytetovat Jeruzalémský kříž. Tento tetovací zvyk byl vnímán jako důkaz zbožnosti a osobního závazku vůči Bohu. Poutníci si nechávali tetování jako trvalou připomínku své cesty a víry, podobně jako dnešní cestovatelé nosí suvenýry. Tetování bylo chápáno jako duchovní ochrana a znamení osobní oběti pro vyšší účel.

Zajímavým aspektem je, že zatímco pro většinu populace bylo tetování spojováno s hanbou a trestem, pro náboženské poutníky mělo tetování opačný význam – bylo symbolem cti a oddanosti. Tím se tetování stalo jedním z paradoxů středověké Evropy, kde mohlo být zároveň znakem stigmatizace i zbožnosti.

Úpadek a návrat tetování

Postupem času, zejména s nástupem náboženských reforem a vlivem inkvizice, se tetování stalo v Evropě méně běžným a postupně se dostalo do pozadí. S výjimkou náboženských poutníků, kteří si nechávali tetovat symboly víry, bylo tetování obecně vnímáno jako primitivní zvyk nebo přežitek, který neměl místo v tehdejší křesťanské společnosti. Křesťanské autority ho často považovaly za pozůstatek pohanských tradic, které byly spojeny s tělem a duchovním očarováním, a proto jej odsuzovaly.

S rostoucím vlivem inkvizice a křesťanských doktrín, které zdůrazňovaly čistotu těla, bylo tetování postupně v mnoha částech Evropy zavrhováno. Bylo považováno za nepřijatelný rituál, který odporuje čistotě víry, a začalo být spojováno s pohanskými praktikami a společenskými vyvrženci. Tetování tak postupně ztratilo svůj význam a vliv v evropské společnosti, zejména v oficiálních náboženských a sociálních strukturách.

Návrat tetování do Evropy a jeho proměna v 18. a 19. století

Tetování se do Evropy vrátilo ve větší míře až v 18. a 19. století, především díky vlivu námořníků, kteří si přinášeli tetování z cest po exotických zemích, jako je Polynésie a Japonsko. Pro tyto muže, často vystavené nebezpečím na širém moři, se tetování stalo jakýmsi symbolem ochrany, dobrodružství a osobního vyjádření. Tetování pro ně nebylo jen vzpomínkou na cestu, ale také znamením odvahy a zkušeností získaných na dalekých cestách.

V Polynésii, odkud si námořníci přiváželi inspiraci, má tetování hluboký duchovní význam a v rámci jejich kmenové kultury bylo tetování způsobem, jak vyjádřit status a propojení s předky. Když evropští námořníci, například James Cook a jeho posádka, přinesli tato tetování zpět do Evropy, stala se v očích evropské společnosti symbolem vzdoru vůči konvencím a něčím, co vyjadřovalo svobodu a rebélii.

Tetování námořníků a vliv na old-school tetování

Tetování se stalo běžným mezi námořníky, kteří si často nechávali tetovat symboly jako kotvy, lodě, mořské panny nebo jména svých milovaných. Tyto motivy se vyvinuly v to, co dnes označujeme jako old-school tetování – jednoduché, odvážné linie a jasné barvy. Tento styl si získal oblibu nejen mezi námořníky, ale také mezi vojáky a pracujícími třídami, které si přivlastnily tetování jako symbol osobní identity a zkušeností.

V 19. století se tetování díky námořníkům stalo také módním mezi královskou elitou. Například britský král Edward VII. si nechal tetovat kříž během své návštěvy Jeruzaléma, čímž pomohl znovu přivést tetování na výsluní mezi evropskou šlechtou.

Námořnické tetování jako odkaz

Tetování námořníků 18. a 19. století se hluboce otisklo do toho, jak dnes vnímáme symboliku a význam tetování. Námořníci, kteří často čelili nebezpečím na moři, si nechávali tetovat symboly, které měly pro ně specifický význam, a tento význam si udržel svou váhu až do současnosti, zejména v rámci populárního old-school tattoo stylu.

Jedním z nejčastějších motivů byla kotva, která symbolizovala stabilitu a bezpečí. Pro námořníky kotva znamenala bezpečný přístav, místo, kde se mohou vrátit domů po neklidných a nebezpečných plavbách. Tetování kotvy bylo jakýmsi ochranným symbolem, který měl zajistit, že se námořník vrátí živý a zdravý.

Dalším populárním motivem byla růže, která často představovala lásku a připomínku domova. Pro mnoho námořníků byla růže symbolem milovaných, které zanechali doma, a měla připomínat jejich vztahy nebo rodinné vazby. Tetování růže bylo také spojováno s nadějí na návrat k milovaným.

Mořské panny, plachetnice a lastury byly dalšími oblíbenými motivy, které měly blízký vztah k životu na moři. Plachetnice symbolizovala dobrodružství a cestu, zatímco mořské panny představovaly nebezpečí moře a byly spojovány s příběhy o lákání námořníků do hlubin oceánu.

Všechna tato tetování měla osobní význam, ale také sdílela univerzální symboliku, která překročila hranice mezi jednotlivými námořníky. Old-school tattoo styl, který dnes známe, čerpá z této tradice jednoduchých, ale hluboce významných motivů s odvážnými liniemi a sytými barvami. Právě tento styl se stal jedním z nejikoničtějších tetovacích stylů na světě a přetrval dodnes jako oslava minulosti a odkaz na historii námořníků, kteří tetování proslavili.

Tento styl se dnes stal symbolem odvahy, dobrodružství a individuální identity, stejně jako tomu bylo před staletími, kdy námořníci tetování používali jako způsob vyjádření svého příběhu a zkušeností na moři.

Tetování ve středověké Evropě mělo často temnější a stigmatizovanou historii, která byla spojována s tresty a vyvrženými jedinci. Náboženské tetování však přežilo jako symbol oddanosti. Ačkoliv tetování na dlouhou dobu zmizelo z evropské společnosti, vrátilo se v období námořních objevů jako symbol nových kulturních vlivů a osobní identity.